Short Stories|Dívka

25. february 2014 at 19:21 | Violette de La Fountaine |  Short Stories

Etoo... tak jsem se rozhodla, že si opět vzpomenu na blog ^//^ A rozhodla jsem se přidat první povídku, kterou dám na tento blog (kvůli jisté osobě, která mě k tom donutila, hah!). Tak snad se bude aspoň trochu líbit T.T


Dívka, její dlouhé do černa zbarvené vlasy jí splývají na záda. Na nohou nemá nic, stojí tam jen v noční košili a v ruce svírá panenku s nalomenou hlavičkou. Kde vlastně je? Stojí na římse v otevřeném okně v třetím patře jejího domu. A co tady dělá? Můžeme to zjistit, stačí ji jen chvíli pozorovat a počkat.

Vypadá to, že plakala. Její strhaný obličej vyhlíží nepřítomně. Jakoby tu ani nebyla. Podle zbytku zevnějšku musí být relativně mladá, ale v obličeji vypadá starší. Vztáhne svoji hubenou ručku před sebe. Na hřbetu ruky jí jasně vystupují žíly. Něco si pro sebe neslyšně šeptá. Posune chodidlo po římse blíž k okraji, blíž ke konci jejího trápení. Ohne palec do prázdna.
Máte chuť vykřiknout a zastavit ji? Ale ne… vy přece nejste slabí jako obyčejní lidé. Jste jiní. Proto bez jakéhokoli pohybu dále sledujete, co udělá.

Pomalu zavírá oči a zvedne tvář k nebi. Vlasy jí sklouznou z tváře. Ach, no nevypadá jako dokonalé ztvárnění nevinnosti? Malá dívka, může měřit tak 130 cm, s potrhanou košilí, a obličejíkem plným dětskosti, ale zároveň i velké bolesti. Jak může takto mladá dívka poznat něco takového, co ji dohnalo až sem?
Košile se jí zavlní v náhlém přívalu prudkého větru. Strhne ji to. Se zatajeným dechem sledujete, jak ztrácí rovnováhu. Je to smutné? Vidět její tělo padat přes římsu dolů a pak konečně zachytit její doširoka rozevřené oči, ve kterých jsou všechny ty pocity… Strach, láska, bolest, zoufalství… a teď i náhlé pochopení a odevzdanost.
Pozorujete, jak zavírá oči a na tváři jí září úsměv, zatímco se řítí neskutečnou rychlostí dolů k zemi. Mohli byste zastavit tok času a vrátit ji zpět na římsu, aby o svém osudu rozhodla ona, ne tato hloupá náhoda, ale neuděláte to. Proč taky?

Těsně předtím, než dopadne a vy uslyšíte onen nepříjemný křupavý zvuk, odvrátíte pohled. Přece jen, tohle nepotřebujete vidět. Vydechnete a až pak si uvědomíte, že jste celou dobu zadržovali dech.

Když se na ni znovu podíváte, leží zkroucená v kaluži krve, která se pomalu rozpíná okolo její hlavy. Poznáte, že si zlomila vaz, už je mrtvá. Život z ní vyprchává jako mávnutím proutku. Odchází z ní a opouští její tělo. Po tváři ji stéká stroužek čerstvé krve… není na ni hezký pohled, ale úsměv, který zůstal na jejích mrtvých rtech, všechno ostatní překrývá. Přiznáváte, že vás jistým způsobem uchvátila.

Tak… a vaše práce je u konce, i když jste žádnou neudělali. Mohli jste ukořistit její duši, ale moc dlouho jste se zabývali jejím příběhem. Přivřete oči a povzdechnete si. Proč se tak často necháte unést? Nemá cenu nad tím dále přemýšlet. Jste, jací jste.

Ale co teď? Zjevně jste tu skončili. Nic víc vidět nepotřebujete. Její vyděšené, šokované a otřesené rodiče už rozhodně ne.
Sevřete cigaretu, kterou jste kouřili, mezi prsty a uhasíte ji o strom. Seskočíte z větve stromu a protáhnete se. Na mrtvou dívku pod oknem už se nepodíváte. Záhy uslyšíte vyděšené výkřiky. Avšak tohle není váš problém. Musíte si jít najít nějakou jinou duši k užitku, a to rychle. Váš čas se krátí. Hlad narůstá každou minutou… znáte ten pocit, kdy jste úplně na dně. Stalo se vám to jednou. Čekali jste strašně dlouho, nemohli jste se už ani hýbat. Tu chybu již nebudete opakovat podruhé.

Sklopíte tvář k zemi, kde se lesknou zelená stébla trávy. A v tu chvíli, jakoby někdo nahoře chtěl smýt hřích, který se tu dnes stal, se spustí déšť. Se zakletím si přetáhnete kapuci přes hlavu.

Dobře víte, že tohle byla ztráta času, ale na mrtvou dívku budete myslet ještě hodně dlouho. A tohle sušit ještě dýl, napadne vás, když ucítíte, jak vám neposedné kapky prosakují pod košili. Už jste tu byli dost dlouho.
Odplivnete si, skrčíte se, roztáhnete křídla a pak se jako černá vrána vznesete vstříc k bouřlivé obloze.



 

5 people judged this article.

Comments

1 Lillienne Dengel Lillienne Dengel | Email | Web | 26. february 2014 at 9:49 | React

Píšeš moc pěkně, to se už dávno vědělo, že píšeš  tak hezky, že číst to je jako by ti  někdo dával dýchnout z kyslíkové masky, když se dusíš, to je věc, kterou jsem teprve zjistila.
Líbí se mi temné povídky, vždycky mají kouzlo, smrt a život a ta chvilková nevědomost. Skočí nebo neskočí? Nechá jí autorka vážně zabít?  a v hlavě ti proběhne tolik věcí. V jediné chvilce.
Moc se mi líbí ten skoro až psychologický, až hypnotický, pohled toho něčeho, toho tvora, kterého jsem považovala za upíra, pak za harpyji nebo anděla,  teď už si myslím, že to bylo jednoduše zlo. Ne zlo, lhostejnost. Ten nezájem, ten pohled toho nezájmu tu povídku strašně umocňuje. A mě se to moc, moc líbí:)
Máš obrovský talent, važ si toho:)
A nakonec jsem ráda, že žiješ:) Doufám, že tohle nebyla světlá výjimka a nebudu muset na další článek čekat půl roku:)

2 Beatricia Beatricia | Web | 26. february 2014 at 21:21 | React

Nádherná a uchvacující povídka, svou gradací nutí čtenáře nedočkavě spěchat ke konci, aby zjistil, jak to dopadlo. Ta pointa je vyslylovaná do smutku, ale v tomto případě je to smutek literárně krásný. Moc hezky jsi to sepsala. ☼☼☼

3 Susane S. Susane S. | Web | 27. february 2014 at 10:12 | React

Tyhle povídky s depresivním nádechem miluju. Vážně mě to natchlo a naprosto sohlasím s Beou. :)

Věta: Těsně předtím, než dopadne a vy uslyšíte onen nepříjemný křupavý zvuk, odvrátíte pohled.

Ta mě docela dostala :D

4 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | Email | Web | 27. february 2014 at 16:20 | React

Máš zajímavý styl psaní, úplně mně to uchvátilo:33 Máš obrovský talent, a povídka byla tak zajímavá, že jsem ji zlhtla za minutku. Obvykle se u takových povídek rozčiluju, jelikož někdo neumí psát i/y na konci slova, ale ty to máš pravopisně správně, bez překlepů a obecně tam nebylo nic, co by odvádělo mnou pozornost od tohohle nádherně depresivního a smutného příběhu:) Ale když už jsem se pravopisného tématu dotla, přecejen mě napadá, že zkratka "cm" se tam trošku nehodí:D

5 Violette de La Fountaine Violette de La Fountaine | Web | 27. february 2014 at 17:12 | React

[4]: moc děkuji! Ano, asi nehodí, nevšimla jsem si toho, každopádně moc děkuji za připomínku, příště si na to dám pozor ^^ !

6 Murphy Murphy | Web | 27. february 2014 at 17:54 | React

Omlpuvám se, že nekomentuju k věci... ale chtěla jsem ti poděkovat za komentář na mém blogu :')
Nemám čas si teď přečíst celou tu povídku, ale hned prvních pár řádků mě přesvědčilo o tom, že píšeš hezky :3

7 Akky Akky | Web | 27. february 2014 at 19:17 | React

Krásně napsané!!! Na mě trochu moc depresivní, ale přesto... :))

8 El El | Web | 28. february 2014 at 16:38 | React

Skvěle napsané, jak se to pěkně čte :)

9 Amisas life Amisas life | 1. march 2014 at 8:45 | React

Moc hezká povídka. Pěkně píšeš! :)

10 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 1. march 2014 at 12:47 | React

Povídka se mě opravdu líbí. Ne že bych neměla ráda veselé příběhy, ale tohle je mě bližší:-)

11 Unknown Unknown | Web | 1. march 2014 at 13:49 | React

Tahle povídka se ti opravdu moc povedla! :)

12 jess jess | Web | 13. march 2014 at 13:43 | React

moc se mi líbí tvoje povídka a ráda bych tě měla v affs.:)) Píšeš úplně skvěle!

13 Melanie Melanie | Web | 26. march 2014 at 11:10 | React

Wow, tak tohle mě ted dostalo, ten nádech temna, lhostejnosti... píšeš ještě líp než předtím a je vidět, že se pořád zdokonaluješ :) Fakt máš talent a já doufám, že tvůj sen vydat knihu se ti splní :) Jen tak dál! :D P.S.: Hádej kdo jsem :DDD

14 MiNi MiNi | 26. january 2016 at 21:24 | React

Chtěla bych tě poznat, jaké máš přátele?

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement