February 2014

Short Stories|Dívka

25. february 2014 at 19:21 | Violette de La Fountaine |  Short Stories

Etoo... tak jsem se rozhodla, že si opět vzpomenu na blog ^//^ A rozhodla jsem se přidat první povídku, kterou dám na tento blog (kvůli jisté osobě, která mě k tom donutila, hah!). Tak snad se bude aspoň trochu líbit T.T


Dívka, její dlouhé do černa zbarvené vlasy jí splývají na záda. Na nohou nemá nic, stojí tam jen v noční košili a v ruce svírá panenku s nalomenou hlavičkou. Kde vlastně je? Stojí na římse v otevřeném okně v třetím patře jejího domu. A co tady dělá? Můžeme to zjistit, stačí ji jen chvíli pozorovat a počkat.

Vypadá to, že plakala. Její strhaný obličej vyhlíží nepřítomně. Jakoby tu ani nebyla. Podle zbytku zevnějšku musí být relativně mladá, ale v obličeji vypadá starší. Vztáhne svoji hubenou ručku před sebe. Na hřbetu ruky jí jasně vystupují žíly. Něco si pro sebe neslyšně šeptá. Posune chodidlo po římse blíž k okraji, blíž ke konci jejího trápení. Ohne palec do prázdna.
Máte chuť vykřiknout a zastavit ji? Ale ne… vy přece nejste slabí jako obyčejní lidé. Jste jiní. Proto bez jakéhokoli pohybu dále sledujete, co udělá.

Pomalu zavírá oči a zvedne tvář k nebi. Vlasy jí sklouznou z tváře. Ach, no nevypadá jako dokonalé ztvárnění nevinnosti? Malá dívka, může měřit tak 130 cm, s potrhanou košilí, a obličejíkem plným dětskosti, ale zároveň i velké bolesti. Jak může takto mladá dívka poznat něco takového, co ji dohnalo až sem?
Košile se jí zavlní v náhlém přívalu prudkého větru. Strhne ji to. Se zatajeným dechem sledujete, jak ztrácí rovnováhu. Je to smutné? Vidět její tělo padat přes římsu dolů a pak konečně zachytit její doširoka rozevřené oči, ve kterých jsou všechny ty pocity… Strach, láska, bolest, zoufalství… a teď i náhlé pochopení a odevzdanost.
Pozorujete, jak zavírá oči a na tváři jí září úsměv, zatímco se řítí neskutečnou rychlostí dolů k zemi. Mohli byste zastavit tok času a vrátit ji zpět na římsu, aby o svém osudu rozhodla ona, ne tato hloupá náhoda, ale neuděláte to. Proč taky?

Těsně předtím, než dopadne a vy uslyšíte onen nepříjemný křupavý zvuk, odvrátíte pohled. Přece jen, tohle nepotřebujete vidět. Vydechnete a až pak si uvědomíte, že jste celou dobu zadržovali dech.

Když se na ni znovu podíváte, leží zkroucená v kaluži krve, která se pomalu rozpíná okolo její hlavy. Poznáte, že si zlomila vaz, už je mrtvá. Život z ní vyprchává jako mávnutím proutku. Odchází z ní a opouští její tělo. Po tváři ji stéká stroužek čerstvé krve… není na ni hezký pohled, ale úsměv, který zůstal na jejích mrtvých rtech, všechno ostatní překrývá. Přiznáváte, že vás jistým způsobem uchvátila.

Tak… a vaše práce je u konce, i když jste žádnou neudělali. Mohli jste ukořistit její duši, ale moc dlouho jste se zabývali jejím příběhem. Přivřete oči a povzdechnete si. Proč se tak často necháte unést? Nemá cenu nad tím dále přemýšlet. Jste, jací jste.

Ale co teď? Zjevně jste tu skončili. Nic víc vidět nepotřebujete. Její vyděšené, šokované a otřesené rodiče už rozhodně ne.
Sevřete cigaretu, kterou jste kouřili, mezi prsty a uhasíte ji o strom. Seskočíte z větve stromu a protáhnete se. Na mrtvou dívku pod oknem už se nepodíváte. Záhy uslyšíte vyděšené výkřiky. Avšak tohle není váš problém. Musíte si jít najít nějakou jinou duši k užitku, a to rychle. Váš čas se krátí. Hlad narůstá každou minutou… znáte ten pocit, kdy jste úplně na dně. Stalo se vám to jednou. Čekali jste strašně dlouho, nemohli jste se už ani hýbat. Tu chybu již nebudete opakovat podruhé.

Sklopíte tvář k zemi, kde se lesknou zelená stébla trávy. A v tu chvíli, jakoby někdo nahoře chtěl smýt hřích, který se tu dnes stal, se spustí déšť. Se zakletím si přetáhnete kapuci přes hlavu.

Dobře víte, že tohle byla ztráta času, ale na mrtvou dívku budete myslet ještě hodně dlouho. A tohle sušit ještě dýl, napadne vás, když ucítíte, jak vám neposedné kapky prosakují pod košili. Už jste tu byli dost dlouho.
Odplivnete si, skrčíte se, roztáhnete křídla a pak se jako černá vrána vznesete vstříc k bouřlivé obloze.